[CNW:Counter]

Bowling for Columbine (rež. Michael Moore, USA, 2002)

                                                  „Dokument nebo propaganda?“

 

Úvod: Petr Cífka

 

Dokumentární film bývá mnohými vnímán jako protiklad k filmu hranému, tedy jako autentický, nezkreslený a realistický záznam skutečnosti v protikladu proti inscenovanému „představení“, jako svým způsobem objektivní odraz dění před kamerou na filmový pás. Tyto ideální představy však v dokumentární tvorbě pozbývají na důležitosti – o významech, které filmové médium ponese, o jeho vyznění, o tom, jak bude zobrazovaná skutečnost rozhoduje každé umělecké rozhodnutí jeho autora. Pouhá změna úhlu kamery, montážní postupy, využití zvuků a hudby, mění prezentovanou „pravdu“ o zobrazované skutečnosti.

 

Proto se v dokumentárním filmu od samého počátku kinematografie objevují nejrůznější manipulátorské a inscenační postupy, kterými režisér upravoval tvar skutečnosti. Už v rané době filmových aktualit, kdy průkopnící natáčeli domácí a světové aktuality, se tyto základy filmového zpravodajství mnohdy inscenovaly, což v jednom z nejslavnějších příkladů – v případě George Meliése znamenalo, že měl korunovaci Edwarda III. natočenou ještě předtím něž se vůbec odehrála. Neméně proslulý je i jeden z pilířů dokumentárního žánru, taktéž do velké míry zinscenovaný snímek Nanuk – člověk primitivní, jenž vyprávěl o eskymácích tak promyšleně, že se v něm sami eskymáci, o jejichž životě pojednával, nepoznávali.

 

Inscenace a mystifikace v dokumentu vyústila v manipulaci, když autoři zvolenými formálními prostředky vyvolávali u diváků žádoucí emoce a ohlasy na promítané skutečnosti. Poznatky jak manipulovat a jak ovlivňovat se projevovaly i v hraných filmech, kdy se montáž záběrů a samotná jejich kompozice stala zbraní v rukou propagandy: Ať už v případě Ejzenštejna či Pudovkina a dalších v zájmu ruské revoluce, u proslulé Leni Riefenstahlové pak díky využívaní symboliky a fašistické ornamentálnosti k propagaci nacistického Německa a jeho ideálů.

 

Dokument nedisponuje nezvratnou, objektivní podstatou prostou podsouvaných významů. Stačí si vzpomenout na loni promítaného Muže s kinoaparátem Dzigy Vertova, jenž se pokoušel o strojový, automatický typ záznamu, v němž se měl film omezit pouze na pozorující Kino Pravda (Kino - Oko) – budovatelské vyznění a tón podporující kvaltující vývoj a s ní spojenou moderní dobu však jasně vypovídá o naivitě a nesplnitelnosti požadavků apelujících na to, aby dokument zastával roli pravdu zprostředkujícího média.

 

Michael Moore, nejznámější dokumentarista současnosti, využívá svých dokumentů k napadání systému, útokům na politickou moc a elitu společnosti, která pro svoje účely může využívat nejsledovanější média a vytvářet tak jakousi virtuální realitu dle svých zájmů. Proto do tohoto světa vstoupil neznámý Moore, který svojí tvůrčí agresivitou, citlivou prací s fakty, z nichž vybírá ty, které podporují jeho tvrzení, či ještě lépe dehonestují soupeře (viz Fahrenheit 9/11). Nevyhýbá se unfair prostředkům, které však nasazuje v zájmu „vítězství“, lépe řečeno prosazení se řadového občana nad nezničitelnými byrokratickými a politickými strukturami.

 

Moore začínal jako muž z lidu, průměrný představitel středního stavu, kterého vlastní sociální problémy dohnaly k natáčení, když snímkem Roger and Me ztrapnil šéfa místní pobočky General Motors, která vyházela své zaměstnance. Svými dravými a velmi účelně manipulátorskými praktikami se mu podařilo prosadit v konkurenci leckdy homogenního hlasu amerických médií a veřejně a hlasitě kritizovat systém s žádoucími ohlasy. Přitom jeho dokumenty vykazují i prvotřídní technickou a řemeslnou kvalitu, s níž jako prototyp amerického dokumentaristy, jenž vystupuje před kameru a sám glosuje i baví diváky, dokáže ovlivňovat reálné dění ve světě, lákat diváky i sbírat ceny. Za Bowling for Columbine získal mimo jiné dokumentárního Oscara.

VÍKEND V ZAJETÍ FILMU
dEsiGn[ k0C0UR + AvP ] --- dB&CodE[ k0C0UR ] --- orangebureau.com 2004