[CNW:Counter]

Vertigo (rež. Alfred Hitchcock, USA, 1958)

                             „Život jako paranoia a frustrace“

 

Úvod: Petr Cífka

 

Vertigo, jedno z kvarteta svých vrcholných děl (dále Okno do dvora, Psycho a Na sever severozápadní linkou) natočil Alfred Hitchcock v roce 1958 na motivy francouzského románu Zpět z říše mrtvých. V polovině devadesátých let byl film zrestaurován, vyčištěn, tak aby znovu vyzněla výtečná hudba Bernarda Hermanna a barevnost formátu Vistavision.

 

Hlavní postavou Vertiga je sanfranciský policista John Ferguson alias Scottie, který zaviní smrt svého kolegy v akci, protože trpí závratí – tohoto traumatického zážitku se snaží zbavit celý film. Posléze dostává zakázku, už mimo službu, kdy má pro svého starého známého, úspěšného boháče Elstera sledovat jeho manželku Madeleine, která se chová velmi podivně. Elster má podezření, že se do ní převtělila Carlotta, dáma z obrazu v galerii, která v San Franciscu kdysi žila, aby svůj osud předčasně ukončila sebevraždou. John mu slíbí, že na Madeleine dohlédne, ale jak bývá v Hollywoodu zvykem, zamiluje se a… následuje řada překvapivých zvratů, které nebudu prozrazovat. Zmíním pouze, že hlavní linie pojednává o tom, jak John Madeleine určitým způsobem ztratí, načež se jí znovu pokouší vytvořit přeměnou průměrné dívky Judy v onu úchvatnou Madeleine.

 

Vertigo je jedním z nejčastěji citovaných a z nejpodrobněji analyzovaných a interpretovaných filmů ve filmové historii vůbec, dalo by se dopodrobna diskutovat o jednotlivých záběrech, niterných významech.  My však v krátkosti vypíchneme pouze nejdůležitější momenty…

 

Vertigo je postavené na opakování, podvojnému výskytu určitých prvků. Samotná kriminální zápletka se nejprve odehraje v první polovině filmu, aby byla následně opakována, rekonstruována a zároveň uzavřena, dílčí motivy a elementy, se zjevují poprvé a následně objevují v nové kvalitě, vzájemně se proplétají, pročež můžeme mluvit o jakési spirálovité struktuře. Spirále, která prochází celým filmem a od prvního záběru evokuje onen pocit závratě.

 

Celý film se soustředí na postavu Johna, muže jenž není schopen navázat vztah s normální ženou, kterou reprezentuje jeho asexuální kamarádka Midge. Tahle řadová žena s mateřskými sklony Johna nezajímá, jeho doslova vysněný ideál totiž představuje typicky hitchcockovská postava, blonďatá femme fatale Madeleine, do níž se John slepě zamiluje, a kvůli níž se může nechat Elsterem zmást a zaplést do zločinného plánu. Ten je ovšem rozkryt už v polovině filmu a zastává tak víceméně druhotnou roli. Zásadní je vztah Johna k Madeleine, v jejímž, v podstatě neexistujícím náručí (jak se později ukáže) John zapomíná na svá traumata, na pocity viny a znovu nabývá sílu i sexuální jistotu. Madeleine reprezentuje dokonalý objekt Johnnyho touhy, u níž znovu nalézá svou mužnost, což podporují psychoanalytické interpretace hovořící o příbojových vlnách jako symbolu obnovené sexuální vitality, popř. vydávající štěrbinu v Madeleinině drdolu, který Scottie pečlivě pozoruje, za ekvivalent Madeleinina pohlavního orgánu.

 

Scottieho osudová láska Madeleine je většinu času prezentována jako jakési umělecké dílo, dokonalý artefakt, který se může Scottie pokusit znovu vytvořit. Když potkává její „plagiát“, Judy, netouží se jí zmocnit s jejími nedokonalostmi, chce ji přetvořit. Protože miluje její neexistující, dokonalou podstatu, kterou našel v Madeleine,  touží jí znovu získat i za cenu znetváření Judy, popření její pravé identity. V honbě za dokonalou podstatou pro něj opravdová žena nic neznamená. Judy je přitom zároveň prototyp oddaně milující partnerky, oddané přáním svého partnera, což cosi vypovídá o genderových názorech Alfreda Hitchcocka.

 

Oné zaslepenosti, ba přímo posedlosti, kterou ve Scottiem vyvolá dokonalá žena, se vztahuje to, jak nás Scottie přivádí do svého snového světa, který jeho obsese a imaginace pozměnily k obrazu svému. Čímž se právě dostáváme k tématu pravdy ve filmu, které tentokrát představuje otázka, co je sen a co realita. Do jaké míry sledujeme skutečnost, nebo kdy nás unáší hrdinovy představy . Jako vstup do této fantaskní reality bývá většinou považována scéna asi v desáté minutě filmu, v níž Scottie přichází za Elstrem a před jeho kanceláří míjí Alfreda  Hitchcocka s trumpetou. Od té chvíle už začíná formální hra, v níž se Kim Nowaková prezentuje velmi nepřirozeně v porovnání s klasickou ženskou postavou v normálním filmem, od samého počátku je jako výlučná žena často zahalená v mlžném oparu, či zeleno-červené záři, do kteréžto barevné kompozice je laděn celý film (často jsou interiéry celé laděny do červené, jak často se zelená a červená objevuje na oblečení, scéna slavného pádu do vody, kdy pod červeným Golden Gate padá Madeleine do zelené vody, zelená záře neonu atd. atd., kdy Scottie „vytahuje“ svůj ideál ze „zimpotentňující zelené“)

 

Otázka identity, ať už její ztráty, změny či nevyjasněnosti se prolíná celým Hitchcockovým dílem. Zde ji reprezentuje jak ústřední téma proměny Judy v Madeleine, samotná Madeleine, do níž měla Carlotta vstoupit, tak postava Scottieho, který kvůli pocitům viny ze smrti svého kolegy ztrácí sebejistotu. Natolik, že můžeme hovořit o zmatené identitě, která celý film hledá svou stabilitu. Onu zmatečnost a nejistotu symbolizuje hned několik označení pro hlavního hrdinu od Johna, přes Johnnyho, Johnny-o, John-o až po Scottieho. Celý film pak pojednává o znovunalézání sebe sama, kdy hlavní hrdina projde složitou cestou od úvodní závratě až k jejímu zrušení, přičemž Judy je ve své podstatě jen bezvýznamný prostředek ke znovunalezení mužské sebedůvěry. Klasickým hitchcocovským motivem je i zakrývání pravé identity, navlékání a sundávání masek, předstírání.

 

 

VÍKEND V ZAJETÍ FILMU
dEsiGn[ k0C0UR + AvP ] --- dB&CodE[ k0C0UR ] --- orangebureau.com 2004